Zahrnování jinojazyčných prvků do jazyka, směšování jazyků. Proti zvl. dříve často vyzdvihovanému požadavku ↗čistoty jazyka obsahují ↗národní jazyky značné množství prvků jinojazyčného původu, včetně jejich překladových ekvivalentů (↗kalků). H.j. se výrazně projevuje zejm. ve slovní zásobě, srov. vrstvu lat. a ř. kulturních výrazů v evropských jaz. (antologie, dialog, emoce, mýtus a mnoho jiných), silný podíl fr. slov v angl., v č. široké uplatnění slov něm. původu v každodenní komunikaci a v profesní mluvě; viz ↗výpůjčka. H.j. bývá zvlášť silně patrná v komunikačních oblastech, v nichž se nevypracovalo, resp. z mimojazykových důvodů není užíváno domácí názvosloví; srov. např. řeč č. vojáků v rakousko-uherské armádě, jak ji zachycuje Haškův román Osudy dobrého vojáka Švejka (Je to kvůli lénungu a zapsání mne na frpflégung), n. v současnosti slovní zásobu uživatelů počítačů (kliknout, resetovat, hinty, interfejs aj.). V případě zvukové stavby, tvarosloví a syntaxe je značně obtížné zjistit, zda lze určité jevy pokládat za důsledek h.j.; v č. bývá takto vykládána např. konstrukce je k dostání, je k mání (přejetí z něm. konstrukcí … ist zu bekommen, zu haben) n. velmi hojný výskyt ukazovacího zájm. ten v mluvené řeči (vliv něm. určitého členu).

Při komunikačním styku nositelů odlišných jaz. může h.j. dosahovat takové míry, že vede ke vzniku nového, tzv. hybridního jazyka, který se v zásadě vyznačuje smíšením slovní zásoby jednoho jaz. a gramatické stavby druhého jaz.; viz také ↗kreol, ↗makaronština, ↗pidžin, ↗výpůjčka, ↗kalk.